Když Anastázie dospěla, zasnoubil ji otec s urozeným pohanem Publiem. Marně se Anastázie bránila tomuto sňatku. Bylť Publius odpůrcem křesťanské víry a člověkem zpustlých mravů. Po boku othoto zhýralce nastala Anastázii doba těžkých zkoušek, zakoušela od něho surové týrání. Rmoutil ji jeho nevázaný život a posměch, který si tropil z náboženství Kristova.
 |
| Svatá Anastázie |
V tomto soužení Anastázie hledala úlevy a útěchy v modlitbě a ve skutcích milosrdenství, navštěvovala žaláře, uplácejíce žalářníky, a občerstvovala vězně pokrmy a nápoji povzbuzovala je k vytrvalosti ve víře Kristově a těšila je křesťanskou útěchou. Také nezapomínala lidí trpících ve městě. Tyto návštěvy nezůstaly ovšem Publiovi tajné, rozhněval se a rozkázal služebníkům, aby slídili všude, kam manželka půjde. Od té doby počali služebníci chovali se urputně. Konečně ji manžel odloučil ode všeho styku se světem a držel ji přísně zavřenou v domácnosti. Veliký byl její zármutek, když nesměla již docházeti ke křesťanským vězňům.
Pojednou stal se v životě jejím obrat. Její manžel byl poslán na dvůr perský jako vyslanec. Než odešel, rozkázal, aby manželka byla dále přísně střežena. Avšak Publius sám zemřel na cestě a rázem byla Anastázie zbavena tohoto soužení a byla jí dána svoboda.
Rozdala všecky své statky chudým a odebrala se do Macedonie. Tam se s ní spřátelila Theodota a její tři synové. Kdysi přišla Anstazie do žaláře a nalezla jej prázdný. Plakala. Ptali se jí, proč pláče. Odpověděla:,,Pláči, protože nemám, koho bych ošetřovala." Z toho poznali, že je křesťanka a vedli ji Illyrskému vladaři Floru. Florus dozvěděv se od ní, že je vdovou po vznešeném římanu, netroufal si proti ní zakročiti a oznámil věc císaři Diokleciánovi.
Dioklecián se ptal především, kam se poděly její statky. Odpověděla: ,,Kdyby mi bylo ještě zbylo něco z mých statků, nebyla bych se ještě zjevila, nýbrž bych byla v tichosti rozdala své statky služebníkům Božského mistra. Ale protože jsem statky vyčerpala a nemohu již statky svými trpícím křesťanům pomáhati, nemám jiného přání, než abych i život svůj pro Krista obětovala, abych měla podíl v zásluhách svatých."
Dioklecián nechápal takové řeči, pohrdl Anastázií jako šílenou a nechtěl se jí už zabývati a poslal ji Florovi nazpět. Ten ji odevzdal soudci, aby s ní naložil podle zákona. Soudce ji dal tři dny na rozmyšlenou, a když byla předvedena chtěl se jí dotknout nestoudným způsobem. Ale Anastazie jej odstrčila s odporem. Byla odvedena do žaláře a tam trápena hladem. Konečně byla vyhnána na ostrov Palmyru a tam byla ještě s jinými mučedníky, 200 muži a 70 ženami, upálena, asi roku 304.
přepsáno z knihy: Naše světla, Rudolf Schikora CSsR, Nihil obstat Venceslaus Jalovecky, CSsR, 1947
Úvahy pastorálně medicínské
MUDr. Mgr. Jiří Šob
předchozí díl zde
